Dobrodružství superhrdiny Sweetmana (aneb Příběh o Sláďovi)

Jelikož zapíšu všecho, klidně i „í“, v tomto příběhu je použito mnoho hlášek Ondřeje Sladkého, ale nikoliv v kontextu, v němž byly řečeny původně, a často také v upravené podobě pro potřeby děje. Dále je nutné upozornit, že některé postavy a části děje jsou založeny na skutečných lidech a událostech, ale neodpovídají realitě a nemělo by se z nich nic přímo usuzovat. Příběh také obsahuje prvky krvavého násilí, takže není vhodný pro malé děti nebo úzkostlivé lidi.

Nad městem Marmot se rozléhala chladná úterní noc. Hodiny ukazovaly šest minut před čtvrtou a ulice byly již téměř prázdné, až na pár opilců, nočních pracovníků – a hlavně velkolepého superhrdinu Sweetmana. Zrovna neměl co dělat a díky tomu, že měl maso z cukru, nemusel nikdy spát, takže se rozhodl zajít si do jedné z mála otevřených hospod. Uvnitř nehybně leželo několik opilců a hospodský tiše utíral sklenice. „Půllitr Kofoly, prosím,“ požádal ho Sweetman. „To bude sto korun,“ zabručel hospodský. „Došlo k výraznému zdražení.“ „Ou! Cože?? Né!!!“ vyděsil se Sweetman. „Co se stalo???“ Muž mu beze slova podal útržek novin. „Akcionář společnosti Kofola prodal část svého podílu,“ četl superhrdina. „Né! Proč ho neprodal mně? Proč ho nedal mně?“ „Čti dál.“ „Společnost z neznámých příčin postupně zastavuje produkci. Ceny posledních výrobků stoupají neuvěřitelnou rychlostí. Ou, nééé! Dej sem tu Kofolu!“ Položil na stůl stokorunu, v rekordním polohrubém čase do sebe vyklopil obsah sklenice a rázně vykráčel.

Díky nově nabité energii mu netrvalo ani minutu, než se dostal k jeho oblíbené továrně. Proběhl pod nápisem Kofola – Když ji miluješ, není co řešit a vrazil přímo do kanceláře ředitelky, aniž by se obtěžoval zaklepat. „Co to— á, to jsi ty,“ zareagovala ředitelka. „Poslyš, myslím, že tě budeme potřebovat. Nejspíš jsi jediný, kdo nás může zachránit.“ „Ou! Ne! Jo! Co mám udělat?“ „Zlá superpadoušnice Dieta nás odřízla od zásob cukru! Navštívila všechny cukrovary v okolí a pohrozila jim, že pokud s námi budou obchodovat, nakazí všechny jejich zaměstnance anorexií!“ „Ou, sakra! Co si to o sobě dovoluje?“ „No, dovoluje si dost.“ „A proč vaši továrnu nezničí rovnou?“ „To nevíme. Každopádně budeš muset jít a zničit ji. Samozřejmě tě čeka vysoká odměna. Hodně štěstí.“

Sweetman potřeboval zjistit, kde se Dieta skrývá, takže si to namířil přímo do nejbližšího cukrovaru, aby vyzpovídal jeho šéfa. Ten okamžitě vytušil, o co se hrdina snaží, a prozradil mu, jak probíhalo domlouvání. „Řekla, že Kofole už nesmíme prodat ani zrnko cukru. A že máme počítat s tím, že brzy budeme moct úplně ukončit výrobu. Teokraticky jsme odhlasovali, že radši poslechneme, než abychom měli všichni dostat anorexii.“ Na to se šéf rozplakal a objímal u toho pytel cukru, jichž měli v té chvíli přebytek. „Nebojte se,“ utěšoval ho Sweetman, „já tu mizérii dopadnu. Ou, nevíte náhodou, kam šla?“ „Ne, u nás byla první. Ale dozvěděl jsem se od kolegů z jiných končin, že jako poslední navštívila cukrovar ve městě Domestic Dandelion, takže se možná něco dozvíš tam. A tyhle miláčky si můžeš vzít, stejně s nimi teď nemáme co dělat.“ Hrdina na nic nečekal a vysypal do sebe tři pytle cukru ležící kolem, což v něm probudilo neobvyklé schopnosti. Bez potíží vzlétl a poděkovav šéfovi, bleskurychle odletěl do Domestic Dandelion.

Když se do malého města dostal, bylo už ráno. V otevřené výrobně cukru se všichni zaradovali, jakmile ho spatřili. „Přiletěl náš zachránce!“ Sweetman jim sdělil, že se o záchranu jistě pokusí, ale potřebuje od nich jistou informaci. Dozvěděl se, že za tímto účelem vyslali za Dietou špionku a za chvíli by se měla vrátit. Během čekání se superhrdina naládoval přebytečným cukrem, aby během očekávaného boje nepadl. Za chvíli vběhla dovnitř mrštná žena v nenápadném oblečení a okamžitě začala vyprávět, co viděla, aniž by se příliš zajímala o Sweetmana. „Dieta sídlí nedaleko Marmotu směrem na východ v továrně na neslazený nápoj Zdravé solování. Nejspíš se spaktovala s jejím vedením a sama sobě si nabídla práci, že jim vyřadí konkurenci.“ „Ou, neslazený nápoj?? Cože??? Né!! To nedopustím! Buď tam pudu a nebo tam nepudu!“ rozčílil se hrdina a než se ostatní stačili vzpamatovat, nechal se gravitační silou Měsíce vynést vysoko do vzduchu. Špionka za ním ještě zakřičela: „Dej si pozor na pasti!“, to už ale neslyšel, neboť se řítil nadzvukovou rychlostí zpět do jeho domovského města.

Najít továrnu nebylo nic snadného, jelikož zůstávala dobře skryta, takže bylo nutné se poptat po městě, ale Sweetman to bravurně zvládl a už se k ní řítil, přemýšleje, jak se nenápadně dostat dovnitř. Zahlédl před budovou dvě strážní věže se zřejmě pozornými strážci. Jeden z nich, otočiv hlavu směrem k hrdinovi, se pousmál a už chtěl zmáčknout červené tlačítko vedle jeho ruky; úsměv mu však rychle ztuhnul, když mu do krku vlétl ostrý zahnutý předmět a prořízl mu hlavní tepnu. Samozřejmě šlo o Sweetmanovu nejlepší zbraň, již pro její tvar nazýval „ostré C“. Ten mezitím bez povšimnutí prolétl kolem druhé věže a vložil jeho malý bumerang zpět do jeho kapsy. Vítězoslavně vstoupil do dveří a rozhlédl se kolem sebe.

„Je tu voda! Ou ne, to je jedovatý!“ Vskutku, uvnitř se nacházela obrovská nádrž s vodou. Přistoupil blíže, aby do ní vysypal zbylý obsah pytle s cukrem, který měl pro takovéto případy u sebe. Jakmile tak učinil, naklonila se pod ním náhle dlaždice a téměř spadl dovnitř. „Ou, sakra!“ Díky cukru měl však superrychlý postřeh, takže na poslední chvíli stačil odskočit a vyhnout se potupné smrti rozpuštěním. Rychle se odporoučel pryč a vstoupil do další místnosti. Uvnitř se nacházely tři vychrtlé pracovnice, jež měly vmžiku hrdla proděravělá ostrým C. Seděly u běžícího pásu a jejich úkolem bylo zřejmě kontrolovat, zda se láhve správně naplnily vodou. Sweetman si všiml velkého červeného tlačítka s nápisem ZASTAVENÍ. Pomysliv si, že výroba neslazených nápojů se musí co nejrychleji ukončit, jal se tlačítko stisknout. Běžící pásy se nezastavily, ale v celé budově začal houkat alarm. „Ou sakra, další past!“

Hrdinovi se podařilo přesným vrhem ostrého C vyrazit pojistky a alarm vypnout, ale už bylo pozdě – houkání si jistě každý všiml. Navíc teď nefungovala ani světla a budova měla taky nikde neměla okna, takže v ní nastal naprostý chaos. Pásy stále běžely – zřejmě byly poháněny důmyslnějším mechanismem než elektřinou. Odevšad se ozývaly zvuky lidí vrážejících do sebe a pokoušejících se najít příčinu výpadku. Kdo ji náhodou našel, okamžitě měl krční tepnu či jinou vitální část těla proříznutou ostřím. Najednou do místnosti vkročila postava ještě hubenější než cokoli, co zatím Sweetman viděl. Ostré C se od ní bezúspěšně odrazilo, tak byla kostnatá. Na tričku, jež na ní vlálo jako záclon, měla velké písmeno D. „Ou! Ne! Jo!“ pomyslel si hrdina. „Očekávala jsem tě,“ zachichtala se Dieta.

„Než spolu začneme bojovat,“ řekl Sweetman, „mám jednu otázku. Proč jsi rovnou nezakázala výrobu továrně na Kofolu, místo těchto komplikací s cukrovary?“ „No, nechtěla jsem, aby bylo jasné, pro koho pracuji, a taky jsem se chtěla připravit na další omezování cukrovarů, až to budu potřebovat.“ „Ou, to moc smysl nedává, ale furt je to minimálně geniálnější než francouzský počty.“ „Hm, tak teď si mě můžeš chytit,“ vykřikla padoušnice a odběhla do další místnosti. Hrdina se vydal za ní, ale okamžitě musel pronést: „Ou, sakra!“ Místnost normálně sloužila k přidávání zdravého ovocného sirupu do lahví s vodou, ale nyní se sirup rozléval po podlaze, takže se jeho nohy přilepily k podlaze jako včela – a vedle velkého otevřeného barelu stála usmívající se Dieta s pákou v ruce.

Sweetmana to nijak nerozrušilo, vytáhl z kapsy jeho spolehlivou zbraň a hodil ji takovým způsobem, že se zabodla oběma hroty do zdi a vytvořeným otvorem procházel Dietin krk, takže se oba nepřátelé nemohli pohnout z místa. „TŘI, DVA, JEDNA, TEĎ!“ odpočítal. „…Nic se nestalo.“ „No výborně, teď tady zůstaneme, dokud něco nevymyslíš,“ poznamenala padoušnice. „Ou, už to mám,“ odpověděl hrdina. „Je ten sirup rozpustný ve vodě?“ „Samozřejmě. Výsledná limonáda je naprosto nelepivá, na rozdíl od těch hnusů s cukrem.“ Sweetman se chvíli rozmýšlel, zda mu nelže, načež si přitáhl ostré C zpět po takové dráze, že srazilo jednu láhev vody z pásu přímo na jeho nohy. Ty se vzápětí odlepily a oba bojující se radši odebrali do další místnosti.

Ta sloužila k nasazování víček na lahve. Sweetman, vytušiv, že v každé místnosti se nachází nějaká past, byl již připraven a hbitě se vyhnul hromadě víček padajících ze stropu. Pokusil se použít staré dobré fyzické násilí, ale s kostnatou ženou to nic nedělalo – zřejmě ani nebyla zcela živá. Ve slabší chvilce mu znovu utekla dále, kde se přidávaly etikety – zřejmě šlo o poslední fázi výroby. Žádná past se okamžitě neaktivovala, což superhrdinu zmátlo. Jeho protivnice ho však rovnou vedla dále do skladu s hotovými produkty. On i přes odpor k jejich obsahu pokračoval za ní, ale jakmile šlápl na dlaždici před dveřmi, vylilo se na něj velké množství lepidla na etikety a vytvořilo z něj jakousi sochu. „Ou, sakra! To jsou cheaty! Né!!!“ Poslední výkřik byl při pohledu na Dietu, jak s vítězoslavným úsměvem otevírá jednu z lahví. „Jsou to zcela poctivé cheaty. Jen si nabídni tento vynikající nápoj,“ promluvila děsivým hlasem, vylévajíc bezbrannému hrdinovi její obsah do pusy.

„Cože? Ou, ano!“ pomyslel si Sweetman. Špatná limonáda byla fakt špatná, ale ucítil v ní několik zrnek cukru, což stačilo k tomu, aby se nestala jeho posledním nápojem. „Sakra, jak se to tam dostalo? Ou, už vím!“ Vzpomněl si, jak hned v první místnosti vysypal pytel cukru do nádrže s vodou; část z něj nejspíš nekontrolovaně prošla výrobou, když se všichni pracovníci věnovali zvuku alarmu, a dostala se do některých z hotových lahví, čímž mu teď zachránila život. „Jo! Najs! Ano!“ zašeptal téměř neslyšně. „Co to—“ pomyslela si zatím Dieta. „Copak ty neumřeš, když vypiješ pití bez cukru?“ zeptala se nahlas a nečekajíc na odpověď, napila se z lahve. Jakmile tak učinila, vylekala se sladké chuti a instinktivně polkla. To neměla dělat. Jakmile její břicho ucítilo zrnko cukru, začalo se zvětšovat. Díky nově získaným kaloriím počala padoušnice tloustnout a tloustnout, až v jednu chvíli vypadala celkem zdravě, ale tím to neskončilo. Břicho se dále zvětšovalo a nekontrolovatelně zabíralo čím dál víc místa, až mu místnost přestávala stačit.

Ředitelka továrny na Kofolu, zahloubaná ve starostlivých myšlenkách, uslyšela velkou explozi. Od východu přiletěl velký kus ztuhlého lepidla, z něhož odkapával tuk, a rozbil se o zem města, jež byla níž než zem země. „Ou sakra! Zbav mě toho svinstva!“ zakřičel na ni Sweetman. Za nadšeného vítání na něj byl neprodleně vylit sud Kofoly, čímž ho od všeho očistil. „Ještě ti něco zůstalo ve vlasech, budeš muset jít k nějakému vlasologovi,“ zachichtala se ředitelka. Hrdina si sáhnul do kapsy a znepokojil se. „Dear fucking sharp C, where are you?“ Vzpomněl si, že během pití Zdravého solování cítil jakési lechtání v kapse. „Ou, né! Sakra!“ Chtěl se rozběhnout, ale došlo mu, že jeho zbraň mohla odletět naprosto kamkoli. Odněkud se ozvalo: „Au! Pomoc!“ a on viděl, že ostré C dává bolest někomu s prsty – měl ho zaseknuté v zápěstí. „Ou, promiňte“, omluvil se Sweetman, přitahuje si ostří zpět k sobě. „Dejte na to benzen, potom nafto něco, a hned se to zahojí.“ Vysvětlil oběti, co se stalo, a všichni se odebrali probírat, co dále, a slavit radostnou událost.

Odměna byla veliká – ředitelce se podařilo vysoudit spoustu peněz a rozhodla se, že si je s hrdinou rozpůlí napůl – a ještě k tomu mu věnuje poukázku na neomezené množství Kofoly. Zasažený muž také dostal odškodnění; bebí ubližovalo jemu, a ne sobě, ale po aplikaci zmíněných dvou látek a utření čističem ubrousků se okamžitě cítil lépe. Zbytky továrny na nápoj Zdravé solování byly zbourány – stejné už o něj nikdo neměl zájem. Sweetman i vedoucí všech cukrovarů a výroben slazených nápojů žili nadále spokojeným a sladkým životem.