xigoi

Eliščina vojna (upravená verze)

Jsem zlej Adam, píšu Elišce hlášky, jichž má aspoň víc než Sláďa. V tomto příběhu je jich použito mnoho, ale nikoliv v kontextu, v němž byly řečeny původně, a často také v upravené podobě pro potřeby děje. Dále je nutné upozornit, že některé postavy a části děje jsou založeny na skutečných lidech a událostech, ale neodpovídají realitě a nemělo by se z nich nic přímo usuzovat. Příběh také obsahuje prvky násilí a brutality, takže není vhodný pro malé děti nebo úzkostlivé lidi.

„Dále!“ ozvala se náborová pracovnice francouzské armády, uslyšivši zaklepání, a pustila Elichcu Pirnosovou do dveří. (Samozřejmě mluvila francouzsky, ale Elichca, tak chytrá holčička, jež v Česku perfektně odmaturovala z francouzštiny, přestěhovala se do Francie a nechala si pofrancouzštit jméno, tomu rozuměla stejně dobře jako češtině. Měla i francouzskou občanku. Počkat, my už jsme Zsv. Zsvčanku.) „Dobrý den, já jsem Elichca Pi—“ „Pi jako pihovatá slečna?“ „Ne, Pi jako Pirnosovà. Mám na dnešek domluveno—“ „Ano, já vím, přišla jste se zapsat do armády. Čtu tady, že žádnými nemocemi netrpíte, takže abychom to neprodlužovali, začneme tělesnými mírami. Svlékněte se a stoupněte si prosím sem.“ Jak se Elichca postavila na multifunkční měřicí zařízení, na obrazovce se ihned ukázaly údaje. „Výška: sto-šedesát-deset-devět centimetrů,“ četla nahlas pracovnice. „Perfektní. Hmotnost: šedesát plus motanice kilogramů. To je sice trošičku hubenější, ale nevadí. Procento svalové hmoty: fň…“ pokračovala, usmívajíc se nad každým údajem.

„Tak, a teď pár otázek. Zaprvé, jak moc máte ráda Francii?“ „Úplně nejvíc, jak je to možné!“ „A co Německo?“ „To je tak hrozný a špatný! Fuj! Fuj ble! Fuj hnus!“ „Proč si to myslíte?“ „Já věci odsuzuju na první pohled, takže je to hnus.“ „Správně! Zadruhé, jak často se vzdáváte?“ „Občas ano, ale většinou si stojím za svým.“ „Hm, to není dobré. Ale snad to s vámi v armádě zvládnou vypilovat.“ „Hm, tak jsem neslušná a nevychovaná.“ „Teď kvízová otázka: ve kterém slovanském jazyce zůstaly nosovky?“ „Ve francouzštině!“ „Výborně! A jaký je váš vztah k ní?“ „Francouzština je divná, ale miluji ji a dostala jsem spoustu pochval, jak dobře šprechtim francouzsky.“ „Jaký materiál je nejlepší pro stavbu tanku?“ „Já bych vybrala vodík.“ „Jaká byla nejvýznamnější osobnost ve válce ve Vietnamu?“ „Forrest Gump.“

Za chvilku, jakože, za hodinu, vyšla po sérii dalších otázek a testů Elichca ven na čerstvou zimu s velkým úsměvem na tváři. „Přijali mě, přijali!“ radovala se v duchu, míříc do své oblíbené kavárny Café et Glace et Café et Café et Café et Glace. I přes radostnou událost si nedala pivo, jum nebo vodku, ale pouze jednu kávu bez cukru, aby si udržela štíhlou linii. Pochutnala si na ní, protože tam nebyl cukr, protože to bylo do prdele kafe, tudíž zamířila domů. Po příchodu, dívajíc se na ho-di-ny, zjistila, že má ještě dost času, takže doma nakoupila, navečeřela se, koukla se do zrcadla, jak je krásná (což teda nevěděla, proč se tam kouká) a šla spát. Dlouho nemohla štěstím usnout, ale nakonec se jí zdál krásný sen o tom, jak pomocí gilotiny usekávala odporným německým zajatcům jednu hlavu za druhou. „Gilotinuška! Ňu ňu ňu!“ Věřila, že se to již brzy stane skutečností.

Dny a noci uběhly a nadešlo ráno, kdy se Elichca konečně mohla vypravit plnit svou novou roli. Po příchodu se jí ujal usměvavý velitel a oznámil jí, že bude sloužit v novém oddíle Légion de la Souris. Poté, co se připojila skupinka dalších nově příchozích, je postupně provedl celým areálem – ukázal jim, kde mají spát, kam se bude chodit na jídlo, kde budou trénovat, kam mohou jít na záchod, kde se nachází velitelství, kudy se bude vždycky většinou procházet při různých pochodech – a hlavně kde stojí zbrusu nová, ostře nabroušená, dokonale vyleštěná gilotina z nerezové oceli značky Baguilette. Představil jim všechny důležité lidi, s nimiž se od té doby měli často setkávat, a poté je také nechal představit se mezi sebou. Elichca byla nadšená – všechno bylo tak úžasně dobře zorganizované a připravené k tomu, aby se z nezkušených mladých zájemců mohli v krátkém čase stát profesionální zabijáci hnusných chrochtajících německých demenců. Potom, co je nechali ubytovat se a vybalit si zavazadla, začal první výcvik.

Velitel se dostavil přesně v daný čas, rázně se postavil před své nové vojáky a zasalutoval. Nováčci tuto akci okamžitě opětovali. Velitel řekl pár základních informací a poté se začali učit základní útvary a uspořádání – levoúhlým trojúhelníkem počínaje a rovnostranným rovnoramenným trojúhelníkem konče, i to, jak se do nich rozdělit dělením. Vysvětlil to úplně všem. Fakt všem. Jakože všem. Elichca stála uvnitř jako zajíc ve své jamce sám. Sám, samotinkej, smutnej. To jí ale vůbec nevadilo, neboť si užívala všechno, co se dělo kolem. V příštích dnech se naučili, jak se správně rozutéct, jakmile začne boj – to šlo všem výborně. Poučili se, že v něm vždy někdo vyhraje a ten, kdo vyhraje, tak vyhrál. Samozřejmě nikdy netrpěli nedostatkem cvičení, takže si všichni udržovali skvělou formu.

Dny plynuly a učenliví, statní členové oddílu Légion de la Souris toho uměli čím dál více. Učili se řádně utíkat, odtrhovat z francouzských vlajek červené a modré pruhy – a přišel čas jít do prvního opravdového boje. Bitva se konala na funkci kopeček. Jakmile se setkali s německou protijednotkou, většina Francouzů se dala na ústup, ale statečná Elichca se nadšeně vrhla do boje. „No au! On do mě střílí! Ale já střílím do něj, takže je to asi fér,“ vykřikovala a udatně vymnožinovala nepřátele. Postupně i další vojáci začali chodit do boje a nakonec se stalo to, co už Francouzi dlouho neviděli – německá jednotka se vzdala. Protože šlo pouze o trénink, Němci mohli odejít bez postihu, jen s masochistickým bebím, ale museli jim za trest vydat hromadu figurín s německými uniformami.

Po triumfálním návratu se konečně uskutečnilo to, na co se Elichca nejvíce těšila. Potom, co se vojáci sešli a byli pochváleni za své jednání a pokrok, mohli se postavit do fronty před svůj vysněný nástroj, u něhož již čekaly zmíněné figuríny vypadající jako strašáci bez zelí, majíce v hlavě jen půl pytle pilin. Elichce se podařilo dostat se hned na první místo, takže jakmile velitel sundal bílý šátek a objevila se blyštivá čepel s logem firmy Baguilette, začal jí předvádět, co má dělat. B b b. Baguilette. B b. Hned potom, co své instrukce dokončil, Elichca na nic nečekala a vzavši první figurínu, slavnostně ji před zraky ostatních položila na gilotinu a uťala jí hlavu.

Na cestě zpět nechal velitel vojáky, aby se rozešli, a vzal si Elichcu stranou. „Nemohl jsem si nevšimnout,“ povídal jí, „že máš zajímavé nadání pro přetvářku a rychleji myslíš, než přemýšlíš. Ty bys byla dobrý špion, Eliško.“ Ona na to vytřeštila oči, načež začala uvažovat. „Role by to byla zajímavá, na druhou stranu nechci přijít o možnost používat gilotinu.“ „Neboj se, o tu nepřijdeš, a myslím, že práce by to pro tebe nebyla těžká. Dělat vejzkum u nepřátel a rozbíjet tam žárovku…“ „Ale bude tam spousta lidí a všichni mě budou poslouchat!“ „Je to složitý, ale je to jednoduchý; stačilo by se naučit něm—“ „NIKDY!“ vyhrkla Elichca a zděšeně ustoupila o pár kroků. Velitel, uleknuv se prudké reakce, odpověděl: „Když ne, tak ne. Každopádně stojíš na dobré cestě k povýšení.“

Netrvalo dlouho a jeho předpověď se vyplnila. Elichca byla povýšena – sice ještě nemohla nikomu velet, ale zato směla na svém oblíbeném stroji usekávat více hlav – když ostatní srazili jednu, ona usekla jich dvě! To ji velmi těšilo a pokračovala v neustálém zlepšování. Nechala si narůst zakroucený knírek, nosila zásadně baret nebo speciální baretovou helmu, vyhrávala bitvy svými mocnými bagetovými útoky, z těch prohraných skvěle utíkala, vyučovala nové vojáky a dostávala se čím dál výše, až se nakonec stala generálkou. To se ale samozřejmě neudálo jenom tak najednou.

Začalo to tím, že stávající generál Failure de Reading Drive [čteno „felühch d hchaden dhchiv“], narozený v roce nevim rok, byl již straší generace a zamýšlel odstoupit, avšak nevěděl, koho jmenovat svým následovníkem. Po velkém úsilí a spoustě porad se mu podařilo vybrat tři kandidáty, mezi něž patřila právě Elichca. Protože jelikož všichni měli o místo zájem, svolal je na pohovor, aby zjistil, který z nich je pro pozici nejvhodnější. Zavřel se s nimi do místnosti a vyzpovídal je o všem možném. „Fuj, chlapi v kardiganu,“ pomyslela si Elichca při pohledu na své konkurenty. Minuty ubíhaly, ale generál se stále nedokázal rozhodnout, protože generálům vždycky všechno trvá. „Takže si to zrekapitulujme. Za a), Elichca…“ „Já nechci bejt áčko, abych si mohla stěžovat, že jsem béčko.“ „Tak dobře, za a)…“ Najednou do místnosti vtrhla armáda feministek. „Chceme ženu generálku! Dost bylo patriarchie v armádě!“ začaly okamžitě protestovat. „Je don't care! Jak jste se sem dostaly? Už běžte! Už fuj! Už pryč!“ „Ale za měsíc je MDŽ! Pane generále, to nám neuděláte!“ „Dobře, tak když se nedokážu rozmyslet já, ať je tedy po vašem. Elichca Pirnosovà se stává generálkou a ti zbylí dva dostávají dvě třetí místa.“

Slavnostní předání se konalo hned o pár dnů později. Protože šlo o významnou událost, přijeli na něj i zástupci jiných zemí, včetně samotného německého generála, jenž pro tento účel vyhlásil dočasný mír. Před pódiem stály rozjařené davy lidí, uspořádané útvary vojáků a dojaté skupiny feministek. „Prosím o pozornost!“ ozvala se moderátorka. „Přivítejme nyní naše ctěné cizokrajné hosty. Na pódium přistoupí: anglický kapitán Obvious, rakouský důstojník Hans Wienerschnitzel, španělský poručík José de Spacito a německý generál Alfred Zweistein! Prosím potlesk!“ Ozval se bouřlivý aplaus a všichni jmenovaní nastoupili i se svými tlumočníky. „A nyní sem přijdou ti dva nejdůležitější: starý generál Failure de Reading Drive a nová generálka Elichca Pirnosovà! Prosím potlesk!“ Ozval se ještě bouřlivější aplaus a oba nově příchozí se postavili čelem k sobě. Generál Failure si převzal od moderátorky mikrofon, pronesl několik úvodních slov a poté k úplně nejbouřlivějšímu aplausu předal Elichce svůj generálský odznak. „Mám zelenou, já mám růžovou! A filajovou!“ zaradovala se při pohledu na barvy v odznaku. Lidé začali jásat, vojáci začali salutovat a feministky začaly pištět. Na to dostali zahraniční hosté příležitost se k události vyjádřit. Všichni pronášeli dojemné řeči, dokonce i nepřátelský generál Zweistein Elichcu pochválil za její úspěch.

Tu noc se Elichce při spaní v jejím novém generálském sídle vrátil sen, který měla před začátkem své velkolepé kariéry, ale tentokrát se objevil v podobě noční můry. Viděla v něm totiž bezhlavé duchy obětí francouzské gilotiny, kterak ji straší, proklínají, naříkají a neustále vykřikují: „Ich wollte nur Frieden!“ Těmto slovům sice nerozuměla, ale byla říkána tak citelně, že jí z toho šel mráz po zádech i po probuzení. „To je spiklenectví!“ pomyslela si. „Cokoli, co je proti mě, je spiklenectví!“

Role generálky šla Elichce znamenitě, ale všimla si, že už ji porážení Němců nebavilo tolik jako dříve. Jednou, přesně ve chvíli, kdy jednomu z nich usekla hlavu stále funkční gilotinou značky Baguilette, vykřikla: „Au!“ „Proč au?“ pomyslela si. Při pohledu na krvácející artérii (ne nějakou tritrotripli) se jí zvedal žaludek. „Já tomu nechápu. Toto byla vždy moje nejoblíbenější aktivita, a teď mi způsobuje bolest? Proč už mě to nebaví?“ Pokusila se pocity potlačit zpěvem „Mě to ne-ba-ví! Ne-ba-ví! Tralala!“, ale věta, kterou při svém snu opakovaně zaslechla, se jí neodbytně přeříkávala v hlavě. Rozhodla se, že musí neprodleně zjistit, co to znamená. „Já potřebuju slovník.“ Utíkala do svého soukromého sídla, vyhledala zmíněnou knihu ve své knihovně a zahleděla se do ní.

První slovo věty, „ich“, již znala, takže slovník otevřela v části nadepsané V, aby vyhledala slovo „wollte“. „Slovo! Uá! To se musí najít najděte! Uá!“ Nebylo však nikde k nalezení – Vogel, Vorbereitung, Vokabel, ale Volte nikde. Dokonce ani pod písmenem W jej nenašla, to ji ale neodradilo a otevřela jinej chytrej knížeč. Ku. Po úpěnlivém hledání si úspěšně oddechla a začala číst: „Wollte. Präteritum von woll… fuj, to je v němčině! Co si to dovoluje?“ Podívala se na titulní stranu a opravdu: plně německý slovník. „Proč jsem to ještě nevyhodila? Radši pojedu na německé velvyslanectví vyhledat překladatele.“ Zavřela knihu, nasedla do auta a protože už se stmívalo, vyrazila na tajnou výpravu do blízkosti nepřátelského kraje – bez bodyguarda, jen s vojenskou uniformou z karbidia, která vypadala jako šaty, protože jí byla pod zadek. Dodržovala ale předpisy, takže jela i v obcích stovkou.

„Co tu chcete?“ zeptal se hlídač střežící velvyslanectví. „Jsem generálka a potřebuji překlad,“ odpověděla Elichca, ukazujíc mu svůj odznak. „Aha, a proč jste kvůli tomu zrovna tady?“ „Protože nejsem jinde.“ „Dobře, tak pojďte dovnitř,“ řekl hlídač a pustil ji. Elichca neváhala, vyhledala uvnitř překladatele a nadiktovala mu problematickou větu. Ten také neváhal a prozradil jí, co věta znamená. Jakmile se informaci dozvěděla, celý její náhled na situaci se začal okamžitě měnit. Názory na válku, na Němce, na gilotinu se zbortily v základech. Netrvalo ani minutu, než ke zděšení všech okolo vykřikla: „Zastavte to! Chci mír!“

„Na pódium přistoupí: zrádkyně Elichca Pirnosovà, německý generál Alfred Zweistein a nová francouzská generálka Gagnante de Forêt-homme! Prosím potlesk!“ Nový ceremoniál se konal s účastí obou zemí, které spolu na žádost Elichcy, jíž se k tomu podařilo přesvědčit nepřátelského generála, uzavřely mír, aby mohly jejich armády společnými silami válčit tam, kde to má smysl a… tam, kde to má smysl. Francie a Fněmecko, vražedné F-kombo. „Nyní tato šílená žena, která si přivlastňuje svoje úspěchy, okamžitě předá svůj odznak té, co si to zaslouží!“ Moderátorka byla však zřejmě jedna z mála, kdo Elichcu za její čin odsuzovali, protože až na pár prošlých croissantů a shnilých bratwurstů nevlétly na pódium žádné předměty. Elichca už o hodnost stejně nestála, takže ji s chutí předala své nástupkyni. „Mně to nevadí, ale štve mě to. A jak je ten odznak hrozně kýčovitě modrej!“

Jelikož se akce konala spěšně a zástupci jiných zemí by neměli čas přijít, závěrečnou řeč přišla předat pouze vůdkyně francouzských feministek. „Jsme velmi pyšné, že už podruhé bude naši velkolepou armádu vést žena, jak tomu má správně být. Gagnante de Forêt-homme má sice ve jménu muže, ale je velmi schopná – již vyhrála mnoho bitev a ještě žádnou neprohrála. Doufáme jen, že i vy Němci dostanete jednou rozum, vezmete si z nás pšíklad – pši pší – a skončíte s tou hnusnou patriarchií. Ať žije feminismus a pamatujte, že ženy nejsou jen roboti na vaření!“


Elichca Pirnosovà byla ráda, že se jí podařilo uzavřít mír mezi odjakživa znesvářenými zeměmi, takže válka (kterou by Francouzi stejně prohráli, protože jsou to Francouzi, i když – protože válčili s gilotinou, tak by to možná i vyhráli) už tu snad bude není. Pohoda. Pohoda borůvka. Pohoda meloun. Do armády už se nemíchala, zato se usídlila v luxusním domku na hranici, našla si dobré zaměstnání, skvělého muže, který úplně náhodou pocházel z Německa, jelikož láska překonává všechny hranice a nepřátelství. Měli spolu spoustu dětistů, kteří tím pádem pocházeli zároveň z Francie a napůl z Německa a byli téměř stejně (ne podobně) schopní jako rodiče, takže se jim také podařilo dosáhnout vysokých pozic v armádě. Elichca se naučila německy a její muž zase francouzsky; oběma se druhý jazyk zalíbil a používali oba stejně často. „Tys mě donutil se naučit němčinu, jenom abys mohl říkat, že jsem lepší,“ prohlásila občas žertovně Elichca.