Jsem zlej Adam, píšu Elišce hlášky, jichž má aspoň víc než Sláďa. V tomto příběhu je jich použito mnoho, ale nikoliv v kontextu, v němž byly řečeny původně, a často také v upravené podobě pro potřeby děje. Dále je nutné upozornit, že některé postavy a části děje jsou založeny na skutečných lidech a událostech, ale neodpovídají realitě a nemělo by se z nich nic přímo usuzovat. Příběh také obsahuje prvky násilí, brutality a erotiky, takže není vhodný pro malé děti nebo úzkostlivé lidi.
„Dále!“ ozvala se náborová pracovnice francouzské armády, uslyšivši zaklepání, a pustila Elichcu Pirnosovou do dveří. (Samozřejmě mluvila francouzsky, ale Elichca, tak chytrá holčička, jež v Česku perfektně odmaturovala z francouzštiny, přestěhovala se do Francie a nechala si pofrancouzštit jméno, tomu rozuměla stejně dobře jako češtině. Měla i francouzskou občanku. Počkat, my už jsme Zsv. Zsvčanku.) „Dobrý den, já jsem Elichca Pi—“ „Pi jako pihovatá slečna?“ „Ne, Pi jako Pirnosovà. Mám na dnešek domluveno—“ „Ano, já vím, přišla jste se zapsat do armády. Čtu tady, že žádnými nemocemi netrpíte, takže abychom to neprodlužovali, začneme tělesnými mírami. Svlékněte se a stoupněte si prosím sem.“ Jak se Elichca postavila na multifunkční měřicí zařízení, na obrazovce se ihned ukázaly údaje. „Výška: sto-šedesát-deset-devět centimetrů,“ četla nahlas pracovnice. „Perfektní. Hmotnost: šedesát plus motanice kilogramů. To je sice trošičku hubenější, ale nevadí. Procento svalové hmoty: fň…“ pokračovala, usmívajíc se nad každým údajem.
„Tak, a teď pár otázek. Zaprvé, jak moc máte ráda Francii?“ „Úplně nejvíc, jak je to možné!“ „A co Německo?“ „To je tak hrozný a špatný! Fuj! Fuj ble! Fuj hnus!“ „Proč si to myslíte?“ „Já věci odsuzuju na první pohled, takže je to hnus.“ „Správně! Zadruhé, jak často se vzdáváte?“ „Občas ano, ale většinou si stojím za svým.“ „Hm, to není dobré. Ale snad to s vámi v armádě zvládnou vypilovat.“ „Hm, tak jsem neslušná a nevychovaná.“ „Teď kvízová otázka: ve kterém slovanském jazyce zůstaly nosovky?“ „Ve francouzštině!“ „Výborně! A jaký je váš vztah k ní?“ „Francouzština je divná, ale miluji ji a dostala jsem spoustu pochval, jak dobře šprechtim francouzsky.“ „Jaký materiál je nejlepší pro stavbu tanku?“ „Já bych vybrala vodík.“ „Jaká byla nejvýznamnější osobnost ve válce ve Vietnamu?“ „Forrest Gump.“
Za chvilku, jakože, za hodinu, vyšla po sérii dalších otázek a testů Elichca ven na čerstvou zimu s velkým úsměvem na tváři. „Přijali mě, přijali!“ radovala se v duchu, míříc do své oblíbené kavárny Café et Glace et Café et Café et Café et Glace. I přes radostnou událost si nedala pivo, jum nebo vodku, ale pouze jednu kávu bez cukru, aby si udržela štíhlou linii. Pochutnala si na ní, protože tam nebyl cukr, protože to bylo do prdele kafe, tudíž zamířila domů. Po příchodu, dívajíc se na ho-di-ny, zjistila, že má ještě dost času, takže doma nakoupila, navečeřela se, koukla se do zrcadla, jak je krásná (což teda nevěděla, proč se tam kouká) a šla spát. Dlouho nemohla štěstím usnout, ale nakonec se jí zdál krásný sen o tom, jak pomocí gilotiny usekávala odporným německým zajatcům jednu hlavu za druhou. „Gilotinuška! Ňu ňu ňu!“ Věřila, že se to již brzy stane skutečností.
Dny a noci uběhly a nadešlo ráno, kdy se Elichca konečně mohla vypravit plnit svou novou roli. Po příchodu se jí ujal usměvavý velitel a oznámil jí, že bude sloužit v novém oddíle Légion de la Souris. Poté, co se připojila skupinka dalších nově příchozích, je postupně provedl celým areálem – ukázal jim, kde mají spát, kam se bude chodit na jídlo, kde budou trénovat, kam mohou jít na záchod, kde se nachází velitelství, kudy se bude vždycky většinou procházet při různých pochodech – a hlavně kde stojí zbrusu nová, ostře nabroušená, dokonale vyleštěná gilotina z nerezové oceli značky Baguilette. Představil jim všechny důležité lidi, s nimiž se od té doby měli často setkávat, a poté je také nechal představit se mezi sebou. Elichca byla nadšená – všechno bylo tak úžasně dobře zorganizované a připravené k tomu, aby se z nezkušených mladých zájemců mohli v krátkém čase stát profesionální zabijáci hnusných chrochtajících německých demenců. Potom, co je nechali ubytovat se a vybalit si zavazadla, začal první výcvik.
Velitel se dostavil přesně v daný čas, rázně se postavil před své nové vojáky a zasalutoval. Nováčci tuto akci okamžitě opětovali. Velitel řekl pár základních informací a poté se začali učit základní útvary a uspořádání – levoúhlým trojúhelníkem počínaje a rovnostranným rovnoramenným trojúhelníkem konče, i to, jak se do nich rozdělit dělením. Vysvětlil to úplně všem. Fakt všem. Jakože všem. Elichca stála uvnitř jako zajíc ve své jamce sám. Sám, samotinkej, smutnej. To jí ale vůbec nevadilo, neboť si užívala všechno, co se dělo kolem. V příštích dnech se naučili, jak se správně rozutéct, jakmile začne boj – to šlo všem výborně. Poučili se, že v něm vždy někdo vyhraje a ten, kdo vyhraje, tak vyhrál. Samozřejmě nikdy netrpěli nedostatkem cvičení, takže si všichni udržovali skvělou formu.
Dny plynuly a učenliví, statní členové oddílu Légion de la Souris toho uměli čím dál více. Učili se řádně utíkat, odtrhovat z francouzských vlajek červené a modré pruhy – a přišel čas jít do prvního opravdového boje. Bitva se konala na funkci kopeček. Jakmile se setkali s německou protijednotkou, většina Francouzů se dala na ústup, ale statečná Elichca se nadšeně vrhla do boje. „No au! On do mě střílí! Ale já střílím do něj, takže je to asi fér,“ vykřikovala a udatně vymnožinovala nepřátele. Postupně i další vojáci začali chodit do boje a nakonec se stalo to, co už Francouzi dlouho neviděli – německá jednotka se vzdala. Protože šlo pouze o trénink, Němci mohli odejít bez postihu, jen s masochistickým bebím, ale museli jim za trest vydat hromadu figurín s německými uniformami.
Po triumfálním návratu se konečně uskutečnilo to, na co se Elichca nejvíce těšila. Potom, co se vojáci sešli a byli pochváleni za své jednání a pokrok, mohli se postavit do fronty před svůj vysněný nástroj, u něhož již čekaly zmíněné figuríny vypadající jako strašáci bez zelí, majíce v hlavě jen půl pytle pilin. Elichce se podařilo dostat se hned na první místo, takže jakmile velitel sundal bílý šátek a objevila se blyštivá čepel s logem firmy Baguilette, začal jí předvádět, co má dělat. B b b. Baguilette. B b. Hned potom, co své instrukce dokončil, Elichca na nic nečekala a vzavši první figurínu, slavnostně ji před zraky ostatních položila na gilotinu a uťala jí hlavu.
Na cestě zpět nechal velitel vojáky, aby se rozešli, a vzal si Elichcu stranou. „Nemohl jsem si nevšimnout,“ povídal jí, „že máš zajímavé nadání pro přetvářku a rychleji myslíš, než přemýšlíš. Ty bys byla dobrý špion, Eliško.“ Ona na to vytřeštila oči, načež začala uvažovat. „Role by to byla zajímavá, na druhou stranu nechci přijít o možnost používat gilotinu.“ „Neboj se, o tu nepřijdeš, a myslím, že práce by to pro tebe nebyla těžká. Dělat vejzkum u nepřátel a rozbíjet tam žárovku…“ „Ale bude tam spousta lidí a všichni mě budou poslouchat!“ „Je to složitý, ale je to jednoduchý; stačilo by se naučit něm—“ „NIKDY!“ vyhrkla Elichca a zděšeně ustoupila o pár kroků. Velitel, uleknuv se prudké reakce, odpověděl: „Když ne, tak ne. Každopádně stojíš na dobré cestě k povýšení.“
Netrvalo dlouho a jeho předpověď se vyplnila. Elichca byla povýšena – sice ještě nemohla nikomu velet, ale zato směla na svém oblíbeném stroji usekávat více hlav – když ostatní srazili jednu, ona usekla jich dvě! To ji velmi těšilo a pokračovala v neustálém zlepšování. Nechala si narůst zakroucený knírek, nosila zásadně baret nebo speciální baretovou helmu, vyhrávala bitvy svými mocnými bagetovými útoky, z těch prohraných skvěle utíkala, vyučovala nové vojáky a dostávala se čím dál výše, až se nakonec stala generálkou. To se ale samozřejmě neudálo jenom tak najednou.
Začalo to tím, že stávající generál Failure de Reading Drive [čteno „felühch d hchaden dhchiv“], narozený v roce nevim rok, byl již straší generace a zamýšlel odstoupit, avšak nevěděl, koho jmenovat svým následovníkem. Po velkém úsilí a spoustě porad se mu podařilo vybrat tři kandidáty, mezi něž patřila právě Elichca. Protože jelikož všichni měli o místo zájem, svolal je na pohovor, aby zjistil, který z nich je pro pozici nejvhodnější. Zavřel se s nimi do místnosti a vyzpovídal je o všem možném. „Fuj, chlapi v kardiganu,“ pomyslela si Elichca při pohledu na své konkurenty. Minuty ubíhaly, ale generál se stále nedokázal rozhodnout, protože generálům vždycky všechno trvá. „Takže si to zrekapitulujme. Za a), Elichca…“ „Já nechci bejt áčko, abych si mohla stěžovat, že jsem béčko.“ „Tak dobře, za a)…“ Najednou do místnosti vtrhla armáda feministek. „Chceme ženu generálku! Dost bylo patriarchie v armádě!“ začaly okamžitě protestovat. „Je don't care! Jak jste se sem dostaly? Už běžte! Už fuj! Už pryč!“ „Ale za měsíc je MDŽ! Pane generále, to nám neuděláte!“ „Dobře, tak když se nedokážu rozmyslet já, ať je tedy po vašem. Elichca Pirnosovà se stává generálkou a ti zbylí dva dostávají dvě třetí místa.“
Slavnostní předání se konalo hned o pár dnů později. Protože šlo o významnou událost, přijeli na něj i zástupci jiných zemí, včetně samotného německého generála, jenž pro tento účel vyhlásil dočasný mír. Před pódiem stály rozjařené davy lidí, uspořádané útvary vojáků a dojaté skupiny feministek. „Prosím o pozornost!“ ozvala se moderátorka. „Přivítejme nyní naše ctěné cizokrajné hosty. Na pódium přistoupí: anglický kapitán Obvious, rakouský důstojník Hans Wienerschnitzel, španělský poručík José de Spacito a německý generál Andreas Süßler! Prosím potlesk!“ Ozval se bouřlivý aplaus a všichni jmenovaní nastoupili i se svými tlumočníky. „A nyní sem přijdou ti dva nejdůležitější: starý generál Failure de Reading Drive a nová generálka Elichca Pirnosovà! Prosím potlesk!“ Ozval se ještě bouřlivější aplaus a oba nově příchozí se postavili čelem k sobě. Generál Failure si převzal od moderátorky mikrofon, pronesl několik úvodních slov a poté k úplně nejbouřlivějšímu aplausu předal Elichce svůj generálský odznak. „Mám zelenou, já mám růžovou! A filajovou!“ zaradovala se při pohledu na barvy v odznaku. Lidé začali jásat, vojáci začali salutovat a feministky začaly pištět. Na to dostali zahraniční hosté příležitost se k události vyjádřit. Všichni pronášeli dojemné řeči, jen jako poslední se ozval německý generál Süßler s nečekaně vážnou žádostí, že by si chtěl před svým odjezdem promluvit s novou generálkou mezi čtyřma očima.
Jeho přání se uskutečnilo a generálové se setkali v uzavřené a střežené místnosti pouze se svými bodyguardy a tlumočníky. „Je dobře, že jsi tady,“ poznamenal Andreas Süßler. „Já jsem tady vždycky, to je úplně samozřejmé.“ „No, jsi tady, ale nejsi tady. Takže začneme,“ zahájil generál diskuzi a začal se dohadovat o tom, jak usekávání hlav gilotinou je příliš nehumánní a mnohem lepším způsobem popravy zajatců jsou pilulky s jedem, který zabíjí rychle a bezbolestně. Konverzace ubíhala plynule, ale bezkonfliktně. „Gilotina do armády nepatří!“ „Ty nepatříš do armády.“ „Aspoň kdybyste jí nezabíjeli nemocné zajatce.“ „Ti nemocní potřebují smrt.“
Náhle si však Andreas všiml, že ho na generálce Elichce cosi přitahuje. Bylo mu to divné, neboť Němci a Francouzi byli vždy a za každých okolností nepřátelé. Pokoušel se pokračovat v diskuzi, ale ten podivný pocit se ho ujímal čím dál více. Najednou dostal nápad, co se asi mohlo stát, a ulekl se. „Ou!“ Nenápadně si sáhl do kapsy u jeho kalhot, nahmatal tvrdý tyčovitý předmět a opatrně na něj nahlédl. Se zděšením zjistil, že jeho obavy se potvrdily. „Ne!“ Místo pootevřené tubičky s jedovatým plynem, proti němuž si předem vzal protijed a který měl novou generálku v průběhu několika dalších dní usmrtit, objevil pootevřenou tubičku s lidskými feromony, nejnovějším vynálezem německých biologů a chemiků (ale ne matematiků a fyziků, protože matika, fyzika nejsou podstatný). Spěšně ukončil konverzaci, odkráčel z místnosti a odjel zpět do Německa, přičemž ani nepočkal na jeho armádu. „Au revou padej,“ vykřikla za ním na rozloučenou Elichca. Ani si nevšimla, že jí pod nohama leží růžová, tiše syčící tubička, jež při útěku vypadla německému generálovi z kapsy.
Role generálky šla Elichce znamenitě, ale všimla si, že už ji porážení Němců nebavilo tolik jako dříve. Jednou, přesně ve chvíli, kdy jednomu z nich usekla hlavu stále funkční gilotinou značky Baguilette, vykřikla: „Au!“ „Proč au?“ pomyslela si. Při pohledu na krvácející artérii (ne nějakou tritrotripli) se jí zvedal žaludek. „Já tomu nechápu. Toto byla vždy moje nejoblíbenější aktivita, a teď mi způsobuje bolest? Proč už mě to nebaví?“ Bolest se změnila v jakýsi příjemný pocit a Elichca si začala zpívat. „Mě to ne-ba-ví! Ne-ba-ví! Tralala!“ Společně s tímto příjemným pocitem se však do její hlavy vkrádala neodbytná myšlenka, kterou si zprvu odmítala připustit, neboť byla naprosto proti všem jejím zásadám. „Já potřebuju Süßlera.“ Nechala se však přemoct a utekši do svého soukromého sídla, popadla telefon a vytočila generálovo číslo.
„Herr Süßler, hallo?“ ozval se známý hlas z telefonu a Elichca si hned uvědomila, že tu bude jistý problém s komunikací. Nemohla však prozradit své záměry tlumočníkovi, takže se pokusila vzpomenout si na pár německých slov, která znala. „Ich… Elichca Pirnosovà. Du… misch… dötsch… lernen?“ vykoktala ze sebe. Generála při zaslechnutí jejího hlasu bodlo u srdce, jelikož feromony měly neomezený účinek, a vybavilo se mu jedno francouzské slovo: « Oui ! » To Elichce stačilo. Zavěsila, nasedla do auta a protože už se stmívalo, vyrazila na tajnou výpravu do nepřátelského kraje – bez bodyguarda, bez tlumočníka, jen s vojenskou uniformou z karbidia, která vypadala jako šaty, protože jí byla pod zadek. Dodržovala ale předpisy, takže jela i v obcích stovkou.
„Stát!“ ozval se voják na hranici. Elichcu napadlo, že dostat se do Německa bude trochu problém. „Dobrý den, já jsem generálka a potřebuji do Německa.“ Voják při pohledu na odznak okamžitě zasalutoval a prohlásil: „Do Německa vás samozřejmě pustím, ale bez ohlášení tam nejspíš budete mít potíže. Počkejte chvíli.“ Začal rozmlouvat s německým vojákem na druhé straně, ten někam zavolal, načež řekl: „Sie kann her, Herr Süßler sagt,“ vypsal vízum, orazítkoval ho a podal Elichce. Francouzský strážce poznamenal: „Německý kraj je vám teď přístupný.“ „Já nechci, aby byl přístupný,“ odpověděla, načež se okamžitě rozjela a zmizela ve tmě nehostinného území.
Generál Süßler nadskočil, když uslyšel zazvonění, a spěšně vyrazil ke dveřím, na nichž visel kompaktní udavač vkusu. Otevřiv je prudce a bez rozmyslu, okamžitě byl zklamán, neboť místo očekávané tváře do něj vrazila hromada reklamních letáků. „Ještě že to nejsou kulky,“ pomyslel si a prošed všemi nabídkami na zlevněné tanky značky Bekrankenwagen, zasmušile se odebral zpět, přičemž se ani neobtěžoval dveře zavřít. To mu hned vzápětí málem způsobilo infarkt, když na něj zezadu vyskočila štíhlá, avšak vycvičená postava. „Du bist irgendwie sehr überall!“ stihl ještě vykřiknout, než silné ruce sevřely jeho krk.
Elichcu čekalo neobyčejně těžké rozhodnutí. Na jednu stranu měla unikátní příležitost hbitě zlomit vaz nejvyššímu veliteli armády země, již z celého srdce nenáviděla, ale na druhou stranu stále silně účinkovaly plyny z růžové tubičky a radily jí, že to nemá dělat. Už se jí nechtělo ani brečet. Andreas Süßler se pokoušel nadechnout, avšak bránil mu v tom nejen pevný stisk rukou omotaných kolem jeho krku, ale také tíže na jeho srdci a plicích. Z posledních sil pomalu otočil hlavu a pohlédl do roztomilých hnědých očí, v nichž byl zřejmý vnitřní konflikt, ale v rámci několika okamžiků rychle ustal a nahradil jej hřejivý pocit, přičemž stisk povolil a svaly v obou tělech se synchronizovaně uvolnily.
[Tento odstavec byl vynechán, jelikož autorovi příběhu ještě není 18 let. Autor také doufá, že se nikdy nestane spisovatelem romantické epiky.]
Potom, co akce skončila, oběma afektovaným došlo, že bez společného jazyka to dále půjde jen těžko. Jak už se domluvili po telefonu, generál začal ukazovat na různé předměty a učit Elichcu německá slova. „Das ist eine Lampe.“ Té v tu chvíli ani nedošlo, že jde o jazyk, který vždy nesnášela. „Das ist ein Tisch.“ A už vůbec jí nedošlo, že vchodové dveře zůstaly stále otevřené. „Das ist ein Stuhl.“ A dokonce si nevšimla ani toho, že těmito dveřmi do místnosti nahlíží místní hlídač. „Das ist ein Schrank.“ Ten toho již viděl dost, takže začal dveře opatrně zavírat. „Das ist eine Tü…r?“ ukázal na ně Süßler přesně ve chvíli, kdy se zavřely úplně. „Was ist passiert?“ « Rien, rien. On peut continuer. » odpověděla Elichca. Tomu sice generál nerozuměl, ale z klidného hlasu pochopil, že může pokračovat. „Das ist ein Mülleimer.“ „Mülleimer! Ňu ňu ňu!“ „Das ist ein Bild…“
„WAS‽‽‽“ vykřikl do telefonu německý velvyslanec, jakmile se dozvěděl nepříjemnou zprávu. „Das ist nicht möglich! Bist du sicher?“ „Ja, sicher! Ich hab' es mit meinen eigenen Augen gesehen!“ „Und hast du eine Idee, was wir machen sollten?“ „Schlafen!“ „Dummkopf! Ich muss doch gleich die französische Botschaft benachrichtigen!“ prohlásil a zavěsil, mumlaje si pro sebe „Ich hoffe, dass er wieder high ist,“ a okamžitě se spojil s francouzským velvyslanectvím.
„Das ist mein Bettzimmer.“ Generál se s jeho generálskou družkou po dlouhé lekci a procházce po jeho sídle dostal až k jeho ložnici a nechal ji jako správný džentlmen vstoupit první. „Und das ist mein Bett. Hast du noch Energie?“ Elichca hned pochopila, o co mu jde, a nadšeně přikývla. Když už chtěli zanechat další vycenzurovaný odstavec, povšimli si, že se zvenku ozývá podezřelý hluk. Sice se jim nechtělo se zvedat, ale zvuky se blížily přímo k nim a šlo už poznat, že jde o nespojené hlasy mnoha lidí, což nakonec dvojici přinutilo se zvednout. „Běžíme k oknu! Ne, jenom jdeme. Mám podprsenku. Jsem správná dáma.“ Jakmile z něj vyhlédli a uhli, zděsili se.
Venku postávaly a protestovaly tři velké davy. Jeden z nich křičel německy, drže německou vlajku a velký transparent s napsálkou GENERÁL SE PAKTUJE S FRANCOUZKOU! VYHOĎTE HO Z FUNKCE! Zbylé dva křičely francouzsky; první držel francouzskou vlajku a velký transparent s napsálkou GENERÁLKA SE PAKTUJE S NĚMCEM! VYHOĎTE JI Z FUNKCE!, druhý, jejž z naprosté většiny tvořily ženy, držel feministické logo a velký transparent s napsálkou GENERÁLKA SE PAKTUJE S MUŽEM! VYHOĎTE JI Z FUNKCE! Oba jmenovaní se vyděsili, neboť jim bylo jasné, že s jejich generálováním je konec.
„Na pódium přistoupí: zrádce Andreas Süßler, zrádkyně Elichca Pirnosovà, nový německý generál Alfred Zweistein a nová francouzská generálka Gagnante de Forêt-homme! Prosím potlesk!“ Nový ceremoniál se konal společně pro obě země, které spolu na žádost obou ex-generálů uzavřely mír, aby mohly jejich armády společnými silami válčit tam, kde to má smysl a… tam, kde to má smysl. Francie a Fněmecko, vražedné F-kombo. „Nyní tito darebáci okamžitě předají své odznaky těm, kdo si je zaslouží!“ Moderátorka byla však zřejmě jedna z mála, kdo šťastný pár za jeho čin odsuzovali, protože až na pár prošlých croissantů a shnilých bratwurstů nevlétly na pódium žádné předměty. Andreas s Elichcou už o hodnosti stejně nestáli, takže je s chutí předali svým nástupcům. „Mně to nevadí, ale štve mě to. A jak jsou ty odznaky hrozně kýčovitě modrý!“
Jelikož se akce konala spěšně a zástupci jiných zemí by neměli čas přijít, závěrečnou řeč přišla předat pouze vůdkyně francouzských feministek. „Jsme velmi pyšné, že už podruhé bude naši velkolepou armádu vést žena, jak tomu má správně být. Gagnante de Forêt-homme má sice ve jménu muže, ale je velmi schopná – již vyhrála mnoho bitev a ještě žádnou neprohrála. Doufáme jen, že i vy Němci dostanete jednou rozum, vezmete si z nás pšíklad – pši pší – a skončíte s tou hnusnou patriarchií. Ať žije feminismus a pamatujte, že ženy nejsou jen roboti na vaření!“
Elichca Pirnosovà a Andreas Süßler byli rádi, že se jim podařilo uzavřít mír mezi odjakživa znesvářenými zeměmi, takže válka (kterou by Francouzi stejně prohráli, protože jsou to Francouzi, i když – protože válčili s gilotinou, tak by to možná i vyhráli) už tu snad bude není, a zůstali spolu i nadále. Pohoda. Pohoda borůvka. Pohoda meloun. Do armády už se nemíchali, zato se spolu usídlili v luxusním domku na hranici, našli si dobrá zaměstnání a měli spoustu dětistů, kteří tím pádem pocházeli zároveň z Francie a napůl z Německa a byli téměř stejně (ne podobně) schopní jako rodiče, takže se jim také podařilo dosáhnout vysokých pozic v armádě. Elichca se naučila německy a její muž zase francouzsky; oběma se druhý jazyk zalíbil a používali oba stejně často. „Tys mě donutil se naučit němčinu, jenom abys mohl říkat, že jsem lepší,“ prohlásila občas žertovně Elichca.