„To vypadá zajímavě,“ pomyslela si učitelka Huclová, prohlížejíc si plakát vyvěšený v ulici Na Našem malém hezkém Tondovi. Majuskulemi, jež viděla velkými písmeny, byl nadepsán: „VÝSTAVA INTERIÉRŮ ADOLFA LOOSE“. Měla se konat po dobu několika příštích týdnů a na plakátě stály informace pro potenciální návštěvníky. Profesorku však více zaujal malý text dole. Psalo se tam, že hledají průvodce pro organizované víkendové prohlídky – za slušné peníze, jimiž by si mohla snadno přilepšit ke svému skromnému učitelskému platu. Jelikož o víkendu mají učitelé samozřejmě volno, rozhodla se, že se vydá vypravit na konkurz a zkusí toto místo získat.
„Kdepak máme tam kohopak tam máme?“ zeptal se Petr Mazanec, hlavní organizátor výstavy. „Dobrý den, já jsem Naděžda Huclová, profesorka českého jazyka a hudební výchovy na Mikulášském gymnáziu. Přišla jsem požádat o místo víkendové pracovnice.“ „Těší mě,“ odpověděl ředitel a také se představil. „Abychom ten výběr nemuseli zbytečně protahovat, dám vám jen jeden úkol. Napíšete reklamu na interiéry Adolfa Loose a do pátku mi ji sem přinesete. Autor nejlepší práce bude přijat. Může to být cokoli – například minulý vítěz líčil vypravování. Ale měla by být přímo konkrétní, aby to nebylo bla bla bla jenom takový. To je vše, jako učitelka češtiny s tím určitě nebudete mít problém.“
Organizátor Mazanec se však mýlil, neboť paní Huclová s tím problém měla. „Je vidět, že neopravujete tisíce slohů,“ řekla si pro sebe, opouštějíc místnost. (Měla chuť mu to sdělit do očí, ale nechtěla, aby si pomyslel, že učitelé mluví jako prasata.) To, jak musela pořád číst a opravovat špatně napsané práce, jí totiž natolik zahltilo hlavu, že už sama nedokázala nic pořádného napsat. Musím mocí mermo vymyslet nějaký jiný způsob, pomyslela si. Její myšlenky se začaly zauzlovat. Mám jednu třídu plnou šikovných studentů, uvažovala, například Otík s jeho logickými, chytrými buňkami. Nebo Eliška, vrchní převoditelka. Viki zase dokáže psát krásná vyprávění bez děje. Co kdybych je požádala, aby to napsali za mě? Musím ale nějak nenápadně, protože nutit žáky psát reklamu by mohlo být trestné. Zkusím požádat celou třídu, aby napsala cokoliv o Loosovi, určitě se mezi tím něco vhodného najde. Tento nápad se jí líbil a hned se začala připravovat, jak jej další den uskuteční.
„Všichni to budete mít ve čtvrtek hotové,“ rozkazovala Naděžda Huclová během následující hodiny českého jazyka. „Napište to na fólii a první tři sešity vyberu. Já vám nebudu koukat na pravopis, nicméně vám leccos opravím. Nejlepší práce bude… ehm… vystavena.“ „A co když pro vás reklamu dělat nechci?“ přihlásil se jistý student. Někteří další souhlasně přikyvovali. Učitelka nervózně polkla. „Tak to ne, miláčkové!“ naštvala se najednou. „Kdo to nebude mít, dostane pjéťu.“ „Ale vždyť už jste nám dala další úkoly z mluvnice a literatury! Jak to máme všechno stihnout?“ „Těch úkolů je hodně a vy jich hodně budete vypracovávat. Konec diskuze.“ „Ale…“ „Muži když mluví, tak hučí, takže nemluv. Já ještě vyzvednu Aničce Dolejšový tessst a potom budeme pokračovat ve výuce.“
Rázný přístup zřejmě účinkoval, neboť ve čtvrtek jí opravdu většina žáků své slohy přinesla. Profesorka všechny pečlivě přečetla a nakonec mezi odstavcemi našla přesně to, co hledala. „Ježiš, to je krásné! Ježiš, to je krásně kýčovité!“ pomyslela si. Na práci se jí líbil každý detail. Například normálně, kdykoli viděla spojovací výraz „aby kdyby“, podtrhla ho červenou vlnovkou, ale v kontextu tohoto textu jí nevadil, což bylo velmi neobvyklé. Nevěděla úplně určitě, zda bude mít stejný názor i pan Mazanec, ale každopádně se těšila, až mu to zítra předá. Měla však ještě předtím vyučování, takže se rozhodla, že řádně vynadá žákům, od kterých nic nedostala.
„Ota Sladký. Nedal mi – pět.“ Profesorka chladně vyjmenovávala všechny žáky, kteří se rozhodli jí s podezřelou činností nepomoct. „Ondřej Baštař. Kdo si myslíš, že jsem?“ „Kdybych řekl ,dobrá učitelka paní Huclová…‘“ „To by jsi podruhý určitě neřekl. Hm, náš problematik se zase hlásí. Vyvolám tě, až Anička pořád přestane tam povídat.“ Když tak jmenovaná dívka učinila, podotkl žák: „Někteří z nás jsou zkrátka proti tomu, abyste nás nutila psát reklamu.“ Učitelka se opět podivila, jak na to dotyčný přišel. „Tak to nebuďte, nebo půjdete všichni do zkázy. Víte, proč měli Židi během holokaustu těžké židobytí? Protože se nelíbili vůdci. A tady jsem vůdce já, takže můžu snadno způsobit, že vy budete mít za vaši lenost velmi těžké životí.“ Na to třída pro jistotu ztichla, jelikož všichni dobře věděli, co se se zmíněnými Židy stalo. Paní Huclová se náhle zarazila, uvědomivši si své impulzivní přirovnání sama sebe k nejnenáviděnější postavě nedávné historie, a zmírnila tón: „Pochopte, nemusíte napsat nic extra, ale pokud vám něco zadám, tak chci, abyste se alespoň pokusili. Budu hodná a ráda, pokud příště dostanu práce od všech. Jo a po Vánocích teda dozkušuji. Té látky je velmi hodně, ale když se na to každý večer několikrát denně podíváte, nebudete s tím mít problém.“
„Děkuji. Práce už jdu shrnovávat tady a do příštího týdne vás informuji, pokud to místo dostanete,“ sdělil ředitel Mazanec profesorce poté, co mu odevzdala kopii přivlastněného textu. Ta se ho ještě zeptala: „Nepřipadá vám divné vybírat lidi do zaměstnání podle vašeho subjektivního hodnocení jejich slohů?“ „Všechno, co je subjektivní, může mít i rys subjektivnosti,“ odpověděl organizátor. „Dobře tedy. Doufám, že se vám… ehm… moje práce bude líbit nejvíc.“ „To vám přeji,“ rozloučil se Mazanec.
Naděžda se hlasitě zaradovala, čtouc si dopis, jenž jí přišel do schránky. „Přijali mě! Přijali mě! Přece jenom můj zakázkový list na výrobu slova zabral! Teď ale ještě budu muset na instruktáž. To zvládnu, vždyť jde jen o zapamatování pár čísel. Když si to pamatuju 864, tak si to pamatuju mnohem lepší. Musím být statečná jako Amazonka. Amazonky byly bojovnice. Ženy. Bojové ženy. Krásné na mužné vlastnosti.“ Radostí začala poskakovat a rapovat si: „Pacholátko boubelaté, očka modrá, vlásky zlaté…“
Instruktáž proběhla bez problémů. Naděžda v průběhu následujícího týdne dostala od odborné pracovnice Marie Vaňkové všechny informace, které pro svou dočasnou pozici potřebovala. Bylo jí poraděno, co dělat v různých situacích, jež mohly nastat. Jen poslední poznámka ji trochu znervózněla: „Nemusíte si pamatovat, ale měla byste vědět, že pokud si nebudete udržovat návštěvníky pod kontrolou, máte padáka.“ To snad zvládnu, pomyslela si, jsem přece učitelka s bohatou zkušeností. Už jsem byla s žáky na mnoha exkurzích a návštěvách a žádné větší potíže se nevyskytly. „Dobře tedy, všemu rozumím. Děkuji za instruktáž a doufám, že vás nezklamu.“ „To také doufám. Hodně štěstí,“ zasmála se Vaňková.
Když profesorka v sobotu nastupovala do svého nového zaměstnání, těšila se a měla dobrou náladu. Jakmile však zahlédla své první návštěvníky, radost ji rychle přešla. „Co tu děláte?“ zeptala se. „Co tu vy děláte, paní učitelko?“ odpověděla jí na to třída. „Ehm, tohle je naprostá taková výjimka. Normálně jsem vaše učitelka, ale dnes na to zapomeňte a považujte mě za průvodkyni, kterou… támhle to hučí a štěbetá, že jo, Viki?… vůbec neznáte. Martin Cihlář si ještě zahučel… zato Eliška, ta strašně vyrostla, je taková hubená vysoká.“ Třída se zatvářila zmateně. „Ještě včera jste nám vykládala o Kosmasovi a teď tady budete dělat prohlídku o nějakých interiérech?“ „Kosmase nech bejt! Chci získat zpátky peníze, o které mě připravil Andrej Babiš svými nesmyslnými daněmi. My naštěstí víme, že je politik. Slyším tady hučení ženských hlasů a hučení pánských hlasů, což ve výsledku je hučení strašné. Takže abychom začali, požádám vás, abyste se tady chovali jako na výstavě, ne jako ve škole. Anička se věnuje tématu, Otto Rusina určitě a Martin Cihlář jakbysmet. Nekuřte, na nic nesahejte, pokud vám to nedovolím, a hlavně tu tolik neřvěte! Když se neumíte chovat vůči mně, tak já se zachovám tak, abyste mlčeli.“ To však třídu nijak neodradilo a hlučela nadále. Učitelka se nenechala zastrašit a zahájila výklad. „Tady, jak vidíte, použil Loos dřevo z dubů. On jako ty stromy neznásilňuje, ale… co zase hučíte? Každá skupinka sníží hladinu domluvy.“ Huclová si náhle všimla, že někteří žáci odcházejí. „Co to děláte? Otík nám tam teďka zmizel takhle v propadlišti svého místa. A Anička, ta už chybí úplně definitivně.“
Náhle do místnosti vkročil organizátor Mazanec. „Co se tady děje? Proč vám tu návštěvníci volně poskakují a sahají na exponáty? To je jako učitelka nedokážete zpacifikovat? Máte padáka! Normálně bysme to rozebrali – bychom – ale tady je situace celkem jasná. Vezměte si tyhle peníze za těch pár minut, co jsme tu s vámi ztratili, a už se tu neukazujte!“ vykřikl, drže v rukou dvě mince. „Ale…“ „Žádné ale! Já chci dát vám sedmdesát korun. Já je nechci.“ Co měla nešťastná profesorka dělat? Vzala peníze do ruky a se sklopenou hlavou odešla. Jakmile zmizela z dohledu, žáci se okamžitě zklidnili. „Krásná pomsta,“ ozval se jeden z žáků. „Ale vy jste jí to pořádně nandal. Měl byste u nás dělat ředitele.“