Byl krásný nedělní den. Příroda byla dole zelená a nahoře modrá, přesně podle předpovědi slečny s velkým výstřihem a krátkou sukní. Těšili se na něj jak XX a XY, již měli mít velkolepou svatbu, tak i Oldřich Havlíček, profesor biologie a tělesné výchovy z Mikulášského gymnázia v Plzni. Pracoval na něm s inteligentními lidmi – bylo vidět, že šlo o výběrové gymnázium. Prestižní. Toto byl ale víkendový den – proč měl tedy z něj radost? Podařilo se mu totiž sehnat výbornou postranní prácičku. Prácičku, za níž měl slíbeno hodně peněz, což by se mu samozřejmě vzhledem k jeho učitelskému platu bylo hodilo.
„Aha, já jsem nějakej zrychlenej.“ Organizátorka Huclová si Oldřicha změřila přísným pohledem. Bylo jasné, že ji tato výmluva, proč přišel na místo o hodinu dříve, neuspokojila. Nechtěla si však zkazit dobrou náladu, proto se jen pro sebe zasmála – pan učitel Havlíček a zrychlenej? – a po chvilce přemýšlení – dokonce do něj zapojila více než tři buňky, šedé mozkové – prohlásila: „Dobře, tak nám tedy můžete pomoct s přípravami. Jen vás upozorním, že toaleta ještě není v provozu.“ „To je v pořádku,“ odpověděl Oldřich, „když někdo nevydrží nejít pětačtyřicet minut na záchod, je jeho stav natolik vážný, že by měl jít k lékaři.“ „Správná řeč. Támhle právě připravují jídelní stůl, takže teď jděte k nim,“ ukázala Huclová a odkráčela.
Oldřich zamířil k určenému místu. Stoly už byly víceméně prostřené a přiváželo se jídlo. Cukry tuky bílkoviny od proslulého šéfkuchaře Romana Štangla, jež si měli hosté dát po skončení. „No, je toho dost,“ pronesl profesor, „myslel jsem, že tu zas tolik lidí nebude.“ „To ne,“ zasmál se jeden z pracovníků, „ale často se vyskytne nějaké individuum, které pohltí veškeré všechno. Víte co, otevřete tady nějaký větrák, je mi horko.“ „Jé, vy tu máte takový ty pákový větráky?“ „Samozřejmě,“ odpověděl pracovník a ukázal na okno. Oldřich s radostí uposlechl jeho pokyn, jelikož by byl také trochu čerstvého vzduchu uvítal. „Máte tu takový ten bobek zelený, ze kterého roste bobkové koření?“ otázal se poté. „Bohužel ne.“ „Škoda, slyšel jsem, že se z něj dá udělat vynikající guláš. Mňam mňam.“ „Pokud jde o vynikající guláš, o ten tu nemáme nouzi. Víte co? Když už jste tady, mohl byste ho ochutnat, ať víme, jestli se kuchařům povedl.“ Než se profesor stihl rozmyslet, už před ním na stole přistál plný talíř.
„Ó, ten vypadá zajímavě! Z čeho to je?“ „To je specialita našeho šéfkuchaře, pro množství oleje to nazýváme Volejbář. Skládá se ze tří hlavních ingrediencí. Řekneme si všechny čtyři. Zaprvé, houby. Patří mezi ně ty, co běžně sbíráme, například hřiby a muchomůrky, ale i vzácnější jako ryzecssssssssssssssssssyrovinka. Zadruhé, mechorosty, nebo po našem meši. Samozřejmě, na Sahaře mecha nenajdete, takže jsme je museli hledat v lesích, které ale ubývají, jak nás furt straší tím globálním oteplováním a tak podobně. Zatřetí, fazole, které jsme si všichni nechali vyklíčit v rámci své neutuchající zvídavosti poznat tento svět. Těmto rostlinám obvykle říkáme živočichové. Tak a teď už se pusťte do jídla, ať máte svaly, je v tom spousta bílkovin alias teplem se upraví.“
Jakmile začal Oldřich jíst, příjemně se usmívaje, musel guláš pochválit: „Krásně to pajsá, jak říkáme my odborníci, pálí, a ta kombinace chutí je vynikající. Jen by to chtělo, až si budete pěstovat marjánku, tam nějakou přidat. Dám si marjánku a jsem rázem uchechtanej a je mi veselo.“ „Skvělý tip. Vyřídím to šéfkuchaři.“ „Poslyšte, říkal jste, že jsou v tom muchomůrky?“ „Ano.“ „Ajaj, to mi nepřijde jako dobrý nápad. Je rozdíl mezi houbou jedovatou a houbou nejedlou. Pokud mi nevěříte, můžete si to sám vyzkoušet. Vemte si muchomůrku a třeba ryzec, ale ten ryzec musíte sníst první.“ „Nebojte se, pane profesore. Existují i další muchomůrky, který ovšem s oblibou sbíráme. Tedy aspoň doufám, že tam kuchaři žádné jedovaté nedali.“
Potom, co Oldřich dojedl, utíraje si pusu jednovrstevnou vrstvou ubrousku, se ho pracovník zeptal: „Tak co, nebojíte se, že něco pokazíte?“ „Ne. Už jsem pochopil, že se to prostě musím naučit. I když je pravda, že bych si to měl ještě rychle zopakovat, přece jenom opakování mapa moudrosti.“ „Výborně. Za deset minut vám to začíná, tak vám přeji hodně štěstí.“ „Děkuji,“ odpověděl profesor a jda se chystat, zamával.
Co se mezitím dělo s naší zamilovanou dvojicí? Od doby, kdy XY nadšeně předal XX-e prsten vycpaný zevnitř plyšem, aby obdarovávané ženě svých snů nepoškodil hedvábnou ručku, uplynulo již několik týdnů, ale přesto byla jejich nálada stále hluboko vysoko výše. Nyní již v luxusní limuzíně značky Zlatovánek vyráželi vstříc oficiálnímu potvrzení svého věčného spojení. Řidič byl velmi milý a celou cestu si s nimi nadšeně povídal. Měl na to dost času, jelikož rychlost vozu byla na úrovni fialového slimáka. „Dozvěděl jsem se, že se budete brát.“ „Ano.“ „To je dobře.“
„Vážení oddávaní, příbuzní a další hosté!“ Organizátorka Huclová mluvila příjemným, leč poněkud nervózním hlasem. „Sešli jsme se tu, abychom oficiálně sezdali pana XY a slečnu XX, aby mohli žít spolu ve svazku manželském, dokud je rozvod nerozdělí… ale to už přenechme oddávájícímu, který přijde potom, co vyřešíme absenci. Kdo tam furt bublá tady a žvaní? Takže začneme tím nejdůležitějším. Pan ženich, XY?“ „Zde!“ „Slečna nevěsta, XX?“ „Zde!“ „Paní státní notářka, Jana Riegerová?“ „Zde!“ „Pan oddávající, profesor Oldřich Havlíček?“ Ticho. „Oldřich Havlíček!“ Ticho. „Ehm, to nevadí. Snad přijde, než to tady dořešíme. Takže dále…“
„BLUÉÉÉÉ!“ Profesor Oldřich Havlíček se krčil nad mísou záchodu, proklínaje v duchu pana Romana Štangla i s jeho kumpány, a tlačil pod tlakem metamorfovaný guláš ze svých úst. „Omlouváme se,“ řekla mu kuchařka stojící u něj, „je to naše chyba. Měli jsme dávat víc pozor s těma shnilejma věcmama. Nevěděli jsme, jaký ty hráchové jsou, tak jsme se spoléhali na jejich žlutost a zelenost, což byla zřejmě chyba.“ „Proč se tamten pracovník nezmínil o hráchovi?“ zeptal se profesor, utřiv si pusu. „Byla to tajná ingredience. To už je teď ale jedno, jelikož jsme stejně museli zbytek guláše za stálého míchání vylít do záchoda a bude hned nahražen zbytky ze včera, které snad během vašeho proslovu dokážeme ohřát. Doufáme, že zbytek jídla je v pořádku.“ „Já si stejně myslím, že to způsobily ty houby.“ „To určitě ne.“ „Muchomůrky snad nejsou jedovaté?“ „Ano, ale já myslela ty houby, který sbíráme. Každopádně, teď už byste měl jít, nejspíš se na vás čeká.“
„To bychom měli absenci vyřízenou a nyní už by měl oddávající přijít, tak si ho ukážeme. Tady, jak vidíte, pan profesor vůbec není. Co budeme dělat? Než přijde, mohli bychom si ověřit, kdy měla nevěsta s ženichem naposledy společného předka. Máme tady několik možností, ne všechny jsou samozřejmě stejné, a kdyby se zjistilo, že jsou příliš příbuzní, muselo by dojít ke zrušení části nekecejte. Notářko, ukažte prosím rodokmeny. Nuže, blízce příbuzní nejsou, jak to tady vidíte. To nevidíte…“ Paní Huclová, již značně nervózní, byla náhle potěšena, že nemusí větu dokončit, neboť do místnosti konečně vešel Oldřich Havlíček.
„Dámy a pánové, omluvte mě za můj pozdní příchod. Udělalo se mi najednou poněkud špatně, za což mohly buď hráchy – takové ty luštěniny, co je křížil Mendel – nebo jedovaté houby. Kdo nejí houby, přihlašte se!“ Pár dětí zvedlo ruce. „Jste ještě mladý, život vás naučí, že s houbama není žádná sranda. Pokud se ovšem nekoukáte do nějakých placiček, jako tadyhle slečna. Zahoď ten mobil, než ti ho zahodím já. Tak, a teď už budu hovořit jasně, stručně a honem, jelikož máme málo času. Sešli jsme se tu, abychom… no však to znáte. Ženichu XY a nevěsto XX, přistupte prosím.“
Jmenovaní spěšně vykráčeli na pódium. „XX, berete si zde před zraky svědků a státního notáře pana XY za svého právoplatného manžela?“ „Ano.“ „Mluvte nahlas, aby vás slyšeli i vzadu, ať to nevypadá, že si tady domlouváme nějaké techtle.“ „Ano!“ „Výborně. A vy, XY, berete si tuto slečnu, alias, rovná se, dvojtečka XX za svou právoplatnou manželku?“ „Nevím, co se tím myslí, ale je to tak.“ „Řekněte hezky jedním slovem, o co vám jde. Vo co gou, jak říkáme my angličtináři.“ „Ano!“ „Tak, to bychom měli. Kdopak to tam chrápe v první lavici? Z moci mně udělené vás nyní prohlašuji za muže a ženu. Ještě tady zívá, že mám strach, že do ní spadnu do tý její pusy. Teď se můžete políbit.“ Od novomanželů se ozvalo hlasité mlasknutí, avšak profesor ihned pokračoval v proslovu. „Mimochodem, víte, jaká je svatební květina, děvčata?“ Ticho. „No, vy se ještě vdávat nebudete, ale měly byste to vědět. Teď už ale můžeme vyrazit na hostinu, ať to jídlo nevystydne.“
Hostina proběhla zcela v pořádku, neboť už nikdo takovou smůlu jako Oldřich neměl. Rozbily se nějaké talíře – pim – jak už to tak ke správné svatbě patří. Organizátorce se to nelíbilo, nikdo ji však nebral vážně. „Vy jste to zase zničili. Pilíku, přiznej se!“ Jako předkrm byli nejprve prvoci a pak druhoci a pak třeťoci. Šlo o speciální druhy, jež žijí v moři, ale i ve slané vodě. K hlavnímu jídlu, jak už bylo zmíněno, dostali hosté zbytky z předchozího dne, což sice poznali na první pohled, protože to bylo těžký, ale stejně si na nich pochutnali. Jako dezert se servírovala stromová kůra, kterou mohli přítomní určovat – to je borovice, to bude dub tohle, to je bříza – a k ní stejně stejnozrnné pečivo. A do třetice mohli hosté ochutnat cukrovou třtinu, což je využití nežvaňte.
Co se stalo po svatbě s novomanžely? Samozřejmě spolu měli nějaké techtle a možná i mechtle. Když se XY zeptal XX-y, jak se jí to líbilo od jedné do deseti, ohodnotila to krásnou dvanáctkou. Dali si potom ještě i 69, jelikož právě tolika hlášek milého profesora je v tomto příběhu využito. Těšili se, jaké budou mít krásné děti, podobné, neboť kočce se narodí koťata, nikoliv králík. Zazvonil zvonec a svatby je konec!