V tomto dějovém vyprávění, psaném v ech formě, je použito mnoho hlášek Viktorie Valdmanové, ale nikoliv v kontextu, v němž byly řečeny původně, a často také v upravené podobě pro potřeby děje. Viki navíc protestovala, že nebude žádné hlášky říkat, dokud nepřestanou být sdíleny, takže tento příběh by neměl být sdílet bez jejího souhlasu. Dále je nutné upozornit, že některé postavy a části děje jsou založeny na skutečných lidech a událostech, ale neodpovídají realitě a nemělo by se z nich nic přímo usuzovat.
Žila byla, v daleké dáli, za devatero plnými skládkami, osmero vypálenými lesy, sedmero uhelnými doly, šestero chemickými továrnami a patero ropnými skvrnami, jedna velmi neobyčejná rodinka. Velmi neobyčejná proto, že ji netvořili lidé ani zvířata, nýbrž rohožky. Nešlo ani o úplně obyčejné rohožky – už proto, že žily, ale hlavně díky jejich roztomilosti, jež jim dovolila se nazývat – k počáteční dvoupísmenné aliteraci – Rodinka Roztomilých Rohožek. (Je jen trochu škoda, že nežily například v Rožnově, Rožmitále nebo Rokycanech [ty leží v okrese Plzeň-Rokycany], neboť poté by si mohly do názvu hrdě přidat další přídavné jméno.) Tvořili ji čtyři členové: Táta Rohožák a Máma Rohožka, která nebyla jako italská máma šesti dětí, jelikož měla rohožčátka jen dvě (jednoduché počty, ale někteří členové rodinky neuměli pořádně počítat): starší dceru Iko Rohožku a mladší dceru Iksel Rohožku.
Žilo se jim krásně – měly dost zlata a v okruhu několika tuctů kilometrů se nacházelo větší město, kam mohly děti jezdit studovat – ale běda! Jednoho dne se Iko Rohožka vydala sama, bez své spousty černých i jiných přátel, na procházku, když tu se u ní náhodou objevil zlý král Týpek VI. ve svém voze taženém koňmi (přestože měl několik aut) a rohožka se mu zalíbila, takže se rozhodl, že si ji vezme do paláce. Iko Rohožka sice odporoval (a ignoroval přitom shodu podmětu s přísudkem), ale proti síle králových poskoků jí to nebylo nic platné. Leživši dlouho na podlaze vozu, dostala se do králova velkého sídla a on se hned začal rozmýšlet, kam ji umístí. „Před jídelnu? Před salón? Před kuřáckou místnost?“ Jak se tak rozmýšlel, bruče si pod vousy, ozvalo se hlasité cinkání a skřípání. „Vidím, že jsi tady, Lesněnko,“ ozval se král.
Králova dcera, princezna Lesněnka, vešla do sálu a okamžitě se zahleděla na pohlednou rohožku s nápisem IKO. V očích jejího otce se zablýskl nápad. „Dceruško moje, nechtěla bys ji náhodou před svůj pohoj? Myslím, že s tvými dveřmi ze slonoviny by vcelku ladila.“ „Chm. Já chci a nechci zároveň. Není sice z pavího peří ani chameleoní kožešíny, ale nevypadá úplně hrozně. A zkratka IKO = Inteligentní, Krásná, Omamná – to mě zcela vystihuje. Když mi k tomu ještě koupíš toaletní papír ze zlata a rubínovo-smaragdové náušnice, vezmu si ji.“ Jak princezna požadovala, bylo také učiněno. Iko byla nemilosrdně přesunuta před její komnatu, kde – au! – ji hned – au! – popíchaly vysoké a špičaté – au! – podpatky na botách vyložených diamanty.
Tato nová role byla velmi obtížná. Jakmile je taková rohožka umístěna před práh dveří, musí tam totiž zůstat, i když by ze všeho nejraději utekla a už nikdy se nevrátila. Princezna navíc neustále vycházela a zase vcházela – ve dne na nákup a zkoušení oblečení a šperků, v noci na vyjídání ledničky ledničky ledničkovaté ledničky – přičemž vždy nosila jiné luxusní střevíce s ostře bodajícími podpatky, jichž měla v paláci několik set párů. Jak si lze představit, rohožka z toho všeho dostala hned tři kusy deprese a upadla do beznaděje. Když už se smířila s tím, že po zbytek života bude sloužit rozmazlené princezně a každou půlhodinu dostávat akupunkturu, zaslechla z kouta podivné zasyčení. Než se stačila rozmyslet, co může takový zvuk vydávat, objevila se před ní překrásná žlutomodrá krajta.
Iko nemohla v první chvíli uvěřit svým očím; přišlo jí, že se ocitla v nějaké pohádce. Krajta však vypadala naprosto živě, stojíc u ní a tiše syčíc. „K-kdo jsi?“ ozvala se potichu rohožka. Had však neodpověděl a pouze pomrkával černýma očima. „Pověz mi, kdo jsi, prosím.“ Na takto formulovanou otázku již tvor zareagoval. „Jsem algoritmický had Monty III. z Ťurynkovské laboratoře. A co takhle pozdravit?“ „Já nezdravím, já jsem neslušná a nevychovaná. A co tu děláš?“ Opět žádná reakce. „Řekni mi, co tu děláš.“ „Vyhledávám lidi a tvory, kteří potřebují s něčím pomoct, a plním jejich rozkazy. Ty však musí být přesně formulované, jinak jim nebudu rozumět a můžou se dít zlé věci.“ „Okok, okok. Dokážeš mě odsud nějak dos… ne. Dostaň mě odsud.“ „Co myslíš slovem ,dostaň‘? Co myslíš slovem ,odsud‘?“ „Ehm… vlez mezi mě a podlahu.“ „Jakou podlahu?“ „Podlahu přímo pode mnou.“ Žádná odpověď. „Vlez mezi mě a podlahu přímo pode mnou.“ Plaz bleskurychle zalezl pod rohožku. „Teď velmi pomalu lez směrem od této komnaty.“ „Jak pomalu? Jak dlouho?“ „Lez směrem od této komnaty rychlostí 1 centimetr za sekundu po dobu jedné minuty.“ Monty se začal pomalu plazit do chodby.
„ÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!“ uslyšel král neobyčejně pronikavé pištění z chodby. Pomalu se přestav cpát sloní kýtou s hranolkami, vycoural se ze svého pokoje. Nejprve se podivoval, co se asi tak děje, že kvůli tomu musí pohnout něčím jiným než rukama a pusou, ale při pohledu na hada s rohožkou na zádech, pohybujícího se v pohybech, a na k smrti vyděšenou Lesněnku se ho zmocnila zlost. Iko jeho výraz spatřila, přestože většinu jeho obličeje při pohledu lehce zespodu blokovalo břicho, a zavelela Montymu: „Uteč!“ K jejímu překvapení plaz okamžitě zmizel do nejbližší škvíry, přestože si vzápětí uvědomila, že mu zapomněla udat destinaci. Král si toho naštěstí nevšiml, neboť nepozná vlastní díry. „Co to mělo znamenat‽“ rozzuřil se. „Není slušné krást dámě rohožku! Sluho, okamžitě ji přibij na její místo!“ Iko se pokusila ve zmatku utéct, ale služebník zareagoval příliš rychle a za chvíli měla rohy proděravělé čtyřmi tlustými hřebíky.
Další dny plynuly velmi chmurně. Neustálé píchání a povražďovávání, z něhož několikrát omylem otekla, pokračovalo, nyní ještě posíleno královými výhrůžkami vždy, když procházel kolem. „Jestli se ještě jednou pokusíš utéct, tak si na tebe stoupnu!“ Tato představa rohožku děsila, ale stejně nemohlo být na útěk ani pomyšlení. Měla ale zrovna den Hejtíme princeznu, takže se pokoušela něco vymyslet. „Kde je Monty?“ říkala si. „Snad si pod slovem ,Uteč‘ nepředstavil, že má navždy zmizet.“ Vzpomněla si, že had reaguje pouze na příkazy. „Monty, ukaž se!“ zakřičela v zoufalství. A opravdu – žlutomodrá krajta se bez váhání vyplazila z ventilace, tázaje se: „Mám s něčím pomoct? Přinést, odnést, upustit, rozbít?“ „Um hm. Ne, ale zkus pode mě zase vlézt.“ „To se mi podařit neudělá, držíš na podlaze pevně.“ Co teď? Hřebíky z ní dostat nemohl. „Zajdi za mým tatínkem – bydlí na adrese [cenzurováno] – a řekni mu, že Iko je zavřená v zámku krále Týpka VI., a potom se vrať.“ Had kývl a zalez zpět do své skrýše, bleskurychle zmizel z dohledu.
Zanedlouho si Iko všimla, že princezna je nějaká šťastnější než obvykle, dokonce už si přestala stěžovat, že nemají v zahradě altán ze slonoviny. Neměla však pro tento jev jasné vysvětlení – až do doby, než ji samotný král vzal do svých mastných rukou a začal odnášet někam pryč. „Co se děje?“ zeptala se, přestože neočekávala odpověď. Král měl však také vyjímečně dobrou náladu, takže zabručel: „Lesněnka má zítra svatbu s princem Hamounem ze sousedního království, takže tady nebude. Na zámku zůstanou jen dvě liďové a protože už ses jednou pokusila utéct, pro jistotu tě zamknu do prádelny.“ „To ne! Pusť! Drž!“ křičela rohožka, ale nebylo jí to nic platné. Král pomalu odkráčel do zmíněné místnosti, pevně ji drže, aby se během přenosu nevysmekla. Posléze, byvši hozena do tmy, za sebou uslyšela rychlé zabouchnutí dveří a klíč cvakající v zámku.
V tmavé komůrce nebylo sice nic moc vidět, ale Iko už se alespoň mohla pohybovat, neboť neležela v místě pro rohožku určeném. Prosahala si místnost – nebyla zrovna malá, ale většina byla zaplněna prádlem a velkými nádobami, což u prádelny není nic neobvyklého. Radši se nepokoušela dotýkovat necek, jelikož by mohla spadnout do vody a prosáknout, ale úplně v rohu spatřila jakousi misku, jež byla takováhle nějaká taková. Po ohmatání s překvapením zjistila, že se nejedná o skutečnou misku, ale o želví krunýř. Opatrně jej přitáhla ke světlu procházejícímu klíčovou dírkou, aby se podívala blíže. Spatřila, že má krunýř v boku otvor a nad ním vyrytý znak $. Iko napadlo, že v kapse jistě nějaké ty dolary má (kde mají rohožky kapsu, to je takové rohožčí tajemství). Řekla si, že za zkoušku to stojí a vyndavši dvě padesáticentovky, vhodila je dovnitř. Znak se zeleně rozsvítil, takže bylo již vidět na nejbližší okolí. Zároveň z jiné díry vykoukla želví hlava a hlubokým, robotickým hlasem pronesla: „Znovuzrozený krunýř Juník z Ťurynkovské laboratoře. Zámek krále Týpka VI., prádelna, vyslovte příkaz.“
Byl teplý podzimní večer s odflirtovaným modrým světlem. Ve vesnici vyvěšený plakát s nápisem HLEDÁ SE ROHOŽKA se rozevlál, jak kolem něj velkou rychlostí prosvištělo cosi dlouhého a mrštného. Z nedalekého domu se ozvalo zaklepání, načež se jeho dveře otevřely. Táta Rohožák si zkušeným pohledem změřil žlutomodré stvoření stojící před ním. „Pověz mi, zda jsi z Ťurynkovské laboratoře. Jsi-li z Ťurynkovské laboratoře, představ se mi.“ „Ano, jsem algoritmický had Monty III. A nemusíte na mě mluvit takhle hloupě, nejsem jako kolegyně Cecilka.“ „Aha. Tak mi pověz, proč jsi tady.“ „Mám vás informovat, že Iko je zavřená v zámku krále Týpka VI.“ Z kuchyně se ozval hlasitý údiv. Na takovouto zprávu všichni dlouho čekali, ale zároveň si uvědomili, že je čeká obtížný úkol. „Týpek! To tak! Vezměte nástroje, jídlo a peníze, vyrážíme!“ Nato zapřáhl za hada malý vozík, nechal do něj rodinu nastoupit i s vybavením, zamkl dům a protože už měl s podobnými zvířaty spoustu zkušeností, zavelel rovnou k odjezdu.
Iko polekaně koukala na oživené zvíře. Na chvíli se zamyslivši, požádala ho: „Otevři tyto dveře.“ Hlava na to odvětila: „K otevření dveří nemáte dostatečné oprávnění.“ Hned poté přeškrtnuté S zhaslo a v místnosti se opět rozhostila tma. Rohožka si uvědomila, že musí být s příkazy opatrnější, protože americké měny v kapse tolik nenosila. Vytáhla zprohýbanou dolarovou bankovku, opatrně ji narovnala, přeložila a zasunula dovnitř. Symbol se opět zeleně rozzářil a želva zopakovala: „Znovuzrozený krunýř Juník z Ťurynkovské laboratoře. Zámek krále Týpka VI., prádelna, vyslovte příkaz.“ „To… už… vim,“ řekla si pro sebe rozpačitě rohožka. Na poslední slovo však zvíře neočekávaně zareagovalo. Vylezlo si na hromádku prádla, naklonilo se na bok a z vrchní části krunýře se začaly projektovat nápisy na protější stěnu. „VIM - Vi IMproved,“ přečetla Iko první řádek.
Když se tři členové rohožčí rodinky přiblížili k zámku, už nastalo ráno. Obyvatelé se začali pomalu trousit ven, aby se včas dostali do sousedního království na velkolepou událost. Vůz s králem a princeznou vyjel poslední, obklopen strážci na koních. Občas jel před nima, občas po nima. Rohožky viděly, že mají perfektní příležitost – uvnitř nezůstal skoro nikdo. Všechny se společně ohlédly, aby se prostě ohlédly. Snadno podlezše pod vraty, proplížily se kolem hlídače, sekerou rychle vytvořily díru v zadních dveřích a začaly se rozhlížet po zámku. Před princezninou komnatou Máma Rohožka začichala a zastavila se. „Tady byla. Je to jasně cítit. Ale co ty otvory po hřebících! Chudinka!“ Hřebíky jim přesto v dalším hledání pomohly, neboť díky nim z Iko opadávaly nitě, jež jim ukázaly cestu přímo k prádelně. Iksel byla matkou vyzdvižena nahoru a nakoukla do klíčové dírky.
Uvnitř zamčená rohožka zmateně sledovala nápisy na stěně. Nelíbilo se jí, co spustila a pokoušela se želvu vypnout, ale ta na žádný příkaz nereagovala; ještě navíc původní nápisy zmizely a místo nich se začala objevovat jakási náhodná slova, občas podobná tomu, co Iko říkala. Dokonce ani pokusy o zakrytí krunýře nebo zasunutí hlavy nepomohly, vedly akorát k přidání dalších podivných znaků. Rohožky už se zmocňovalo zoufalství, když k ní shora od klíčové dírky přilétl papírek. Poznala z něj rukopis svého otce, přestože nápis „<Esc>:q!↵“ jí pranic neříkal. Vytušila, že zvíře by tomu mohlo rozumět lépe, a zastrčila papírek do otvoru na mince. Zafungovalo to lépe, než očekávala – želva se okamžitě vypnula. Iko sáhla do kapsy a vytáhla zbytek amerických mincí. Zjistila, že jí přesně vychází poslední dolar. „To je toho tak strašně hodně málo málo jako hodně?“ podivila se, ale doufajíc, že otec pochopí, co má dělat, nasypala peníze do otvoru. „Znovuzrozený krunýř Juník z Ťurynkovské laboratoře. Zámek krále Týpka VI., prádelna, vyslovte příkaz.“
„Dveře jsou z uhlidu kyseliny hydrogenuhlidový, to by sekerou otevřít šlo, ale asi to nepude,“ zkoumal Táta Rohožák situaci. „Zelený dolar svítí, tati,“ ozvalo se shora. Otec se zamyslel. Bylo mu jasné, že plán, který právě vymyslel, by je v případě neúspěchu mohl dostat do velkých potíží, ale král nebyl zrovna proslulý svou úrovní zabezpečení. „Opakuj po mně, Iksel.“ Odkašlal si. „Sude, otevři dveře.“ „Sude, otevři dveře,“ papouškovala dcera. Přes klíčovou dírku bylo vidět, jak se krunýř pomalu otevírá a vysouvá se z něj malý kovový sud. Rohožka uvnitř situaci užasle sledovala. „Až tak? To mám až tak moc kamarádů? Dokonce hodných kamarádů?“ pomyslela si. Sud několikrát zacvakal a poté se z něj hlasem podobným hlasu želvy, avšak ještě robotičtějším, ozvalo: „Vyslovte heslo uživatele Týpek VI. číslo Lesněnka.“
Iko chvíli poslouchala, co se od její rodiny ozve dalšího, ale nic se nedělo. Vzpomněla si však, že několikrát zaslechla princeznu, jak otevírá šperkovnici nedaleko svého pokoje a říká u toho nějaká čtyři slova. „Snídat, snídat, papat, papat?“ Ze sudu se ozvalo nesouhlasné zapípání. „Ehm… snídaně, snídaně, papat, papat?“ Píp píp. „Snídaně, snídaně, papání, papání.“ Píp píp. „Snídaně, snídaně, papú, papú!“ Konečně! Sud se za příjemného zvuku cinknutí otevřel a uvnitř se nacházel krásný zlatý klíč. Rohožka neváhala, vylezla vzhůru a nahoru na horu oblečení, slezla, protože si zapomněla klíč dole, opět vylezla, zastrčila jej do zámku a otočila. Dveře se skřípavě otevřely a Rodinka Roztomilých Rohožek byla opět pohromadě.
„Ikinko! Jsi v pořádku?“ strachovala se Máma Rohožka. „Já jsem úplně vůbec nic. V pohodě. A omlouvám se za ten zmatek,“ odpověděla Iko. „To to nebylo nebylo zmatečný zmatečný, jen jsme o tebe měli strach,“ zasmál se zbytek rodinky a čtyři rohožky vylezly nejkratší cestou ze zámku. Venku nasedly do vozu taženého Montym, jenž na ně poslušně čekal, a vzaly to domů oklikou, aby náhodou nepotkaly vracející se průvod. „Proč jsi krunýři neřekla, ať otevře dveře?“ zeptal se otec. „To jsem chtěla říct! To jsem dokonce i řekla! Ale ne s tím sudem. Radši mi povězte, co bude k večeři, už dlouho jsem nejedla.“ „No, eště to neni pořád ještě hotový,“ odpověděla matka. „Brambory nemáme a ke knedlíkům nemáme, co bychom měli, ale snad se něco dobrého najde.“ Zanedlouho se Rodinka Roztomilých Rohožek dostala do nenebezpečí svého útulného domku. Iko se po velké večeři rozloučila s Montym, který musel jít pomáhat zase jinam, a další den si zašla k lékařskému doktorovi, aby jí zašil díry v rozích.